Druhý den v A Coruña

Hlavními body dneska měla být návštěva majáku Torre de Hércules, vyhlídky na kopci San Pedro a získání průkazu poutníka v kostele Santiago. Myslela jsem, ze nejdříve zajdu na Monte San Pedro, který mám blíže k ubytování, ale když jsem viděla, jak slunce nasvětluje město, rozhodla jsem se nejdříve zamířit k majáku.
Po snídani v podobě croisantu, džusu a čaje jsem sedla na mhd c.7 a nechala se přiblížit k památce. Pěšky by to bylo asi 40 minut.
Počasí se vyvedlo. Slunce a teplo. Postupně jsem sundávala vrstvy. V parku kolem majáku prováděli svou ranní rutinu běžci a pejskaři venčili své miláčky. Nejdříve jsem zamířila k skulpturám menhirů. Na zpáteční cestě jsem se vydala na výstup na maják, který je nejstarším na světě. Torre de Hercules byl postaven již Římany před 2 tisíci lety a přestavěn v 18.století. V roce 1589 odtud vojáci bránili město před nájezdem Francise Drakea. Věž měří 59 metrů a světlo z majáku má dosah 24 mil. Od roku 2009 je na seznamu UNESCO.
Vstupné je 3€. Na vyhlídku vede 234 schodů. Vyhlídka je pěkná, ačkoli jen směrem na moře.
Prohlídka této části města mi zabrala 3 hodiny. Bylo poledne a hlad se hlásil o slovo, ale předtím jsem chtěla dojít do kostela Santiago ve staré čtvrti, kde se vydává průkaz poutníka. Otevřeno měli mít do 2 odpoledne, tak jsem vyrazila podél pobřeží a před jednou hodinou vstoupila do kamenného k

ostela s pěknou výzdobou.
Vstoupila jsem do otevřených dveří kanceláře faráře a požádala o průkaz. S úsměvem mi jej vystavil, vysvětlil, jak s nim zacházet a popral šťastnou cestu. Za vystaveni průkazu se účtuje 1,50 €.
Prošla jsem se ulicemi starého města a po očku sledovala nabídky denních menu. Nakonec jsem sedla do jednoho baru mimo staré město a za necelých 9€ jsem se pěkně nacpala. Jako první jsem vyzkoušela místní polévku "caldo gallego" (vynikající) a poté dostala guláš z vepřového masa "carrillera estofada". Jako zakusek domácí pudink a šálek kafe "cafe de pota", které toho kofeinu opravdu moc nemá.
Po vydaném obědě jsem zamířila na vyhlídku na kopci San Pedro. Autobus tam mi zrovna žádný nejel a tak jsem to vzala pěšky podél pobřeží. Došla jsem až k lanovce, která me mela vyvézt nahoru, ale zrovna byla v opravě. Tak jsem obešla kopec a vystoupala na vrchol po cestičce. Na vrcholu je udržovaný park. Kromě pěkné vyhlídky na město jsou tu zanechané kaňony z roku 1933, které sice vystřelili 23x, ale nikdy v boji. Poslední výstřel padl v roce 1977. Podle četných dveří vedoucích kamsi do stráně, musí být hora prošpikovaná tunely.
Kolem páté jsem sestoupila zase do města, obhlédla zastávku mhd, odkud zítra ráno pojedu na autobusové nádraží (pěšky to brát nebudu, budu mít před sebou ještě dost kilometrů).
Chvíli se zastavila na hotelu a po sedmé se zase vydala ven. Tentokrát jen zachytit noční nábřeží a povečeřet do sousední restaurace TosTas. Dala jsem si místní zapečené chleby "tostas" a k tomu sklenicku regionálního vína Ribeira. Dobré. A hurá na pokoj odpočinout.