Podle legendy nekončí svatojakubská cesta v katedrále v Santiagu, ale ve Finisterre - u majáku na pobřeží Atlantického oceánu, kam kdysi došel i Svatý Jakub a nazval toto místo "koncem světa" = Finisterre. Právě sem míří většina poutníků poté, co obejmou Sv. Jakuba v katedrále a vyzvednou si "compostelu". Někteří sem jdou další tři dny a někteří se sem přesunou autobusem.
Já jsem zvolila pohodlnější cestu (příště ale určitě půjdu pěšky, protože se prochází zajímavými místy) autobusem. Společnost Monbus do Finisterre míří několikrát denně a trasa vede podél pobřeží nesoucího název Costa da Morte (Pobřeží smrti). Na trase se projíždí pěknými rybářskými městečky jako je třeba mezi návštěvníky oblíbené Muros. Já jsem také chtěla vidět více, něž jen maják "na konci světa" a tak jsem si podle jízdního řádu naplánovala ještě zastávku u vodopádu v Ézaro. To ale až na zpáteční cestě. Nejdříve jsem se nechala dopravit do Finisterre a cestou sledovala krajinu, kterou jsme projížděli. Cesta tam trvala téměř 3 hodiny.
Ve tři čtvrtě na dvanáct jsem vysedla v přístavu Finisterre a jako první jsem zamířila k majáku. Měla jsem k dobru tři hodiny, než mi jel autobus nazpět. K majáku to je ještě 2,2 km podél silnice. Bylo pod mrakem a pěkně dusno. Hlavně že ale nepršelo. Později dokonce vysvitlo slunce a obloha se protrhala.
V budově majáku jsem si nechala do credencialu dát poslední symbolické razítko (tentokrát za něj účtovali 50 centů), došla jsem na místo, kde někteří poutníci podle tradice pálili svoje oblečení, aby se symbolicky znovu narodili. Celkově jsem u majáku strávila hodinu. Ve dvě sedla na oběd a tak akorát mi pak jel autobus. Bylo to pěkné místo. A to ještě v jeho okolí jsou keltské magické kameny. Příště.
Cesta do Ézaro zabrala půl hodiny. Zastávka u kostela. K vodopádům to nebylo daleko. Zvláštností tohoto místa je, že řeka Xallas je jedinou evropskou řekou, která se do oceánu vlévá tímto způsobem - jako vodopád.
Okolí vesnice je plné skalisek a kamenů vytvářejících obrazce. K vodopádu je to půl kilometru podél ústí řeky linoucí se kaňonem. Je vidět, že okolní kopce jsou plné pramenů, protože spousta skal je mokrá. U vodopádu je malá vodní elektrárna. Od ní vede k vodopádu dřevěná lávka.
Na prohlídku jsem měla hodinu a tři čtvrtě, než mi jel další bus. Původně jsem si myslela, že to bude až až, ale během focení ten čas nějak utekl. Ve čtvrt na šest jsem nasedla na bus směr Santiago. Byl to fajn den.
Původně jsem chtěla poznat i Muros a Muxia (to je považováno za další cíl poutníků) v rámci organizované tour, ale v listopadu jaksi žádné tour nebyly, tak jsem viděla alespoň část Costa da Morte.
A zítra odpoledne již návrat domů.
jueves, 19 de noviembre de 2015
miércoles, 18 de noviembre de 2015
Výlet za římskými památkami do Luga
Lugo patří ke galicijským městům s bohatou historií. Nejvíce památek se zachovalo z doby římské. Město proslavily římské hradby, které jsou zapsány na seznam UNESCO.
Přes Lugo prochází jedna z tras svatojakubské cesty (Camino Primitivo).
Protože mám k dobru dva dny, předtím, něž odletím zpět na Mallorku, rozhodla jsem se poznávat okolí. A to, kam vyrazit, záleželo taky trochu na počasí. Takže jsem se dnes rozhodla právě pro Lugo, kde mělo být pěkně.
Lugo leží cca 100 km východně od Santiaga a cesta busem tam trvala 2 hodiny. Vysedla jsem po jedenácté na autobusovém nádraží, které leží u jedné z bran římského opevnění. A vydala jsem se nahoru na hradby, po kterých lze obejít celé historické centrum. Dominantou města je katedrála z počátku 12.století. Velmi pěkná je barokní budova radnice a naměstíčko Praza do Campo. U katedrály jsem si prohlédla vykopávky římského bazénu s pozůstatky mozaiky.
Po obědě jsem si zašla do regionálního muzea, kde je kromě obrazů místních umělců i obsáhlá sbírka předmětů týkajících se nejen římské doby, ale i keltské kultury, která v Galicii zanechala několik významných nalezišť.
A protože jsem se rozhodla pro návrat až v pět, zašla jsem si k mostu Puente Viejo, který vystavěli Římané. Ve středověku byl upraven a nedávno zrestaurován. Most leží mimo centrum. Kousek od něj měly být pozůstatky římských lázní ukrytých v Hotelu Balneario, ale hotel byl zrovna zavren pro rekonstrukci, tak jsem se vrátila zpět do centra.
Musím poznamenat, že lidé v tomto městě byli zvláštní, ne tak přátelští jako jinde. Občas jsem si připadala, že vyčnívám a že jsem chodící bankomat. Hodně se tu žebrá. Tak jsem nakonec byla ráda, když jsem zase jela zpět do Santiaga.
Přes Lugo prochází jedna z tras svatojakubské cesty (Camino Primitivo).
Protože mám k dobru dva dny, předtím, něž odletím zpět na Mallorku, rozhodla jsem se poznávat okolí. A to, kam vyrazit, záleželo taky trochu na počasí. Takže jsem se dnes rozhodla právě pro Lugo, kde mělo být pěkně.
Lugo leží cca 100 km východně od Santiaga a cesta busem tam trvala 2 hodiny. Vysedla jsem po jedenácté na autobusovém nádraží, které leží u jedné z bran římského opevnění. A vydala jsem se nahoru na hradby, po kterých lze obejít celé historické centrum. Dominantou města je katedrála z počátku 12.století. Velmi pěkná je barokní budova radnice a naměstíčko Praza do Campo. U katedrály jsem si prohlédla vykopávky římského bazénu s pozůstatky mozaiky.
Po obědě jsem si zašla do regionálního muzea, kde je kromě obrazů místních umělců i obsáhlá sbírka předmětů týkajících se nejen římské doby, ale i keltské kultury, která v Galicii zanechala několik významných nalezišť.
A protože jsem se rozhodla pro návrat až v pět, zašla jsem si k mostu Puente Viejo, který vystavěli Římané. Ve středověku byl upraven a nedávno zrestaurován. Most leží mimo centrum. Kousek od něj měly být pozůstatky římských lázní ukrytých v Hotelu Balneario, ale hotel byl zrovna zavren pro rekonstrukci, tak jsem se vrátila zpět do centra.
Musím poznamenat, že lidé v tomto městě byli zvláštní, ne tak přátelští jako jinde. Občas jsem si připadala, že vyčnívám a že jsem chodící bankomat. Hodně se tu žebrá. Tak jsem nakonec byla ráda, když jsem zase jela zpět do Santiaga.
martes, 17 de noviembre de 2015
Konečně v Santiagu
Dnes jsem konečně měla dorazit do cíle - ke katedrále v Santiago de Compostela. Dnes je to šestý den a přede mnou bylo zhruba 17 km, 4 hodiny chůze.
K snídani jsem si udělala toasty, čaj a kakao a o půl deváté vyrazila do ne příliš příznivého počasí. Po týdnu slunce dorazila šeď. Byla mlha a občas jemně mžilo. A k tomu vysoká vlhkost, takže při stoupáních do kopce jsem se stihla i zapotit. Poprvé za celou cestu jsem vytáhla pláštěnku.
Po pěti km jsem dorazila do malé vísky, kde jsem sedla do kavárny, dala si čaj a obdržela dnešní první razítko. Každý den je třeba získat alespoň dvě, na poslední etapě stačí jen jedno, protože to druhé dostanu v cíli.
Cesta vedla převážně lesem. Až poledních cca 5 km vedla zástavbou a městem. V jednu chvíli jsem se vydala jinou ulicí (značení již prakticky nebylo), ale nakonec jsem navázala na správnou cestu a před jednou odpoledne stanula na náměstí Praza do Obradoira pod katedrálou. Hlavní vchod a jedna z věží je v rekonstrukci. Lešení pěkně hyzdí dojem. Do katedrály se nesmí s batohem, tak jsem nejdřív zamířila pro "compostelu" a certifikát o překonané vzdálenosti do kanceláře pro poutníky, která je prakticky za rohem katedrály v ulici Rua do Vilar. Compostela zdarma, certifikát s kilometry za 3€ (jen kdo jej chce). Vyplní se stručný formulář a prý dnes večer o půl osmé se budou při mši sdělovat pocty poutníků z jednotlivých zemí (tak se to dělá každý den). Takže dnes padne jméno Česka v Santiagu. Jsem si také naprosto jistá, že jsem dnes byla jediná, kdo přišel z anglické cesty.
Včera mně Maria Jose varovala, že bude v kanceláři asi fronta, ale měla jsem štěstí a nemusela čekat.
Protože byla doba oběda, vydala jsem se na Praza Cervantes do restaurace Casa Manolo. Tam prý chodí všichni poutníci. No, byla jsem tam jako první. Později se restaurace začala plnit. Za 9,50 jsem si dala denní menu. Čočková polévka dobrá, platýz byl nemastný, neslaný. Už jsem jedla lepší jídla. Při placeni jsem si nechala do credencialu dát jejich pěkné razítko. Další razítko jsem si vyžádala v nejstarším hostalu pro poutníky, který založila v roce 1492 Isabela Castilská a Ferdinand Aragonský a který je dnes 5 hvězdičkovým hotelem. Přesto, že pro poutníky tento hotel není finančně dostupný, zachovala se tradice, kdy je poutníkům zdarma podávána snídaně, oběd a večeře. Ale vždy jen prvním deseti. Dnes večer jsem měla políčeno být jednou z deseti na večeři.
Po obědě jsem se vydala najít ubytovnu Hospederia Via Lucis, kde jsem si dopředu zamluvila dvě noci. Sice až od zítřka, ale chtěla jsem zkusit štěstí, zda me ubytují již dnes. Předpokládala jsem, že nebude problém. Již v centru byly nabízeny volné pokoje a ulice nebyly vůbec přeplněné turisty a poutníky.
Ubytovna leží v univerzitním kampusu asi 10 min schůze od centra. Kdybych jen tušila, že v samotném centru bude tolik volných kapacit, nic bych si dopředu nerezervovala. V létě je to asi jiná.
Na dnešní noc jsem dostala pokoj dokonce za levněji. Za 15€, další dny mě přišly na 18€, které se mi již stáhly z účtu.
Nechala jsem batoh na pokoji a vydala se zpět do města. Konečně do katedrály, kde se má vykonat obřad obejmutí pozlacené sochy svatého Jakuba (Santiago) a vyslovení třech přání, která se prý splní.
Marně jsem hledala sloup, jehož stín vytváří tvar poutníka. Asi byl v části, která se renovuje.
Po prohlídce jsem se šla projít starým centrem, prolezla obchůdky se suvenýry. V šest sedla do kavárny na horký čaj (už mi byla venku zima) a o půl sedmé vyrazila k petihvezdickovemu hostalu zkusit štěstí a povečeřet zdarma. Už se to tam houfovalo lidmi. Vypadalo to, že jsem přišla pozdě. Přesto jsem tam vydržela, protože přednost prý mají ti, co se toho nikdy nezúčastnili. V sedm nám řekli, že prvních 10 má jít na recepci. Houf se vydal a já počítala, bylo jich 9 a já byla číslo 10! :-)
U recepce oproti očekávání nechtěli ani vidět compostelu, kterou jsem stejně měla na pokoji, ani credencial a ani pas.
Jeden ze zaměstnanců nás zavedl přes dvě nádvoří a chodby pro zaměstnance do kuchyně, kde jsme každý dostali talíř vařené kapusty, makaronů s tuňákem, jogurt, bagetku. K tomu byla voda a víno. Bylo to zdarma, takže si nelze stěžovat. Z historickeho pohledu jsme prakticky dostali zbytky. Povečeřeli jsme v malé místnosti určené poutníkům a pak se odebrali každý po svém. Zajímavá zkušenost.
K snídani jsem si udělala toasty, čaj a kakao a o půl deváté vyrazila do ne příliš příznivého počasí. Po týdnu slunce dorazila šeď. Byla mlha a občas jemně mžilo. A k tomu vysoká vlhkost, takže při stoupáních do kopce jsem se stihla i zapotit. Poprvé za celou cestu jsem vytáhla pláštěnku.
Po pěti km jsem dorazila do malé vísky, kde jsem sedla do kavárny, dala si čaj a obdržela dnešní první razítko. Každý den je třeba získat alespoň dvě, na poslední etapě stačí jen jedno, protože to druhé dostanu v cíli.
Cesta vedla převážně lesem. Až poledních cca 5 km vedla zástavbou a městem. V jednu chvíli jsem se vydala jinou ulicí (značení již prakticky nebylo), ale nakonec jsem navázala na správnou cestu a před jednou odpoledne stanula na náměstí Praza do Obradoira pod katedrálou. Hlavní vchod a jedna z věží je v rekonstrukci. Lešení pěkně hyzdí dojem. Do katedrály se nesmí s batohem, tak jsem nejdřív zamířila pro "compostelu" a certifikát o překonané vzdálenosti do kanceláře pro poutníky, která je prakticky za rohem katedrály v ulici Rua do Vilar. Compostela zdarma, certifikát s kilometry za 3€ (jen kdo jej chce). Vyplní se stručný formulář a prý dnes večer o půl osmé se budou při mši sdělovat pocty poutníků z jednotlivých zemí (tak se to dělá každý den). Takže dnes padne jméno Česka v Santiagu. Jsem si také naprosto jistá, že jsem dnes byla jediná, kdo přišel z anglické cesty.
Včera mně Maria Jose varovala, že bude v kanceláři asi fronta, ale měla jsem štěstí a nemusela čekat.
Protože byla doba oběda, vydala jsem se na Praza Cervantes do restaurace Casa Manolo. Tam prý chodí všichni poutníci. No, byla jsem tam jako první. Později se restaurace začala plnit. Za 9,50 jsem si dala denní menu. Čočková polévka dobrá, platýz byl nemastný, neslaný. Už jsem jedla lepší jídla. Při placeni jsem si nechala do credencialu dát jejich pěkné razítko. Další razítko jsem si vyžádala v nejstarším hostalu pro poutníky, který založila v roce 1492 Isabela Castilská a Ferdinand Aragonský a který je dnes 5 hvězdičkovým hotelem. Přesto, že pro poutníky tento hotel není finančně dostupný, zachovala se tradice, kdy je poutníkům zdarma podávána snídaně, oběd a večeře. Ale vždy jen prvním deseti. Dnes večer jsem měla políčeno být jednou z deseti na večeři.
Po obědě jsem se vydala najít ubytovnu Hospederia Via Lucis, kde jsem si dopředu zamluvila dvě noci. Sice až od zítřka, ale chtěla jsem zkusit štěstí, zda me ubytují již dnes. Předpokládala jsem, že nebude problém. Již v centru byly nabízeny volné pokoje a ulice nebyly vůbec přeplněné turisty a poutníky.
Ubytovna leží v univerzitním kampusu asi 10 min schůze od centra. Kdybych jen tušila, že v samotném centru bude tolik volných kapacit, nic bych si dopředu nerezervovala. V létě je to asi jiná.
Na dnešní noc jsem dostala pokoj dokonce za levněji. Za 15€, další dny mě přišly na 18€, které se mi již stáhly z účtu.
Nechala jsem batoh na pokoji a vydala se zpět do města. Konečně do katedrály, kde se má vykonat obřad obejmutí pozlacené sochy svatého Jakuba (Santiago) a vyslovení třech přání, která se prý splní.
Marně jsem hledala sloup, jehož stín vytváří tvar poutníka. Asi byl v části, která se renovuje.
Po prohlídce jsem se šla projít starým centrem, prolezla obchůdky se suvenýry. V šest sedla do kavárny na horký čaj (už mi byla venku zima) a o půl sedmé vyrazila k petihvezdickovemu hostalu zkusit štěstí a povečeřet zdarma. Už se to tam houfovalo lidmi. Vypadalo to, že jsem přišla pozdě. Přesto jsem tam vydržela, protože přednost prý mají ti, co se toho nikdy nezúčastnili. V sedm nám řekli, že prvních 10 má jít na recepci. Houf se vydal a já počítala, bylo jich 9 a já byla číslo 10! :-)
U recepce oproti očekávání nechtěli ani vidět compostelu, kterou jsem stejně měla na pokoji, ani credencial a ani pas.
Jeden ze zaměstnanců nás zavedl přes dvě nádvoří a chodby pro zaměstnance do kuchyně, kde jsme každý dostali talíř vařené kapusty, makaronů s tuňákem, jogurt, bagetku. K tomu byla voda a víno. Bylo to zdarma, takže si nelze stěžovat. Z historickeho pohledu jsme prakticky dostali zbytky. Povečeřeli jsme v malé místnosti určené poutníkům a pak se odebrali každý po svém. Zajímavá zkušenost.
lunes, 16 de noviembre de 2015
5.etapa: Hospital de Bruma -> Sigüeiro
Spala jsem jako zabitá až do zazvonění budíku o půl osmé. K snídani si dala zbytek včerejší polévky a banán a v devět vyrazila na další dlouhou etapu. Přede mnou bylo 24 km. Tentokrát jsem Vyrážela do mlhy. Viditelnost tak 30 metrů. O kousek dál stál malý kostelík a pár domků. Bruma byla opravdu jen takovou osadou. Ubytovna je ale nejstarší na anglické cestě. Založena někdy v 11.století.
Za hodinu se mlha naštěstí rozplynula. Bylo to trochu bezútěšné jít kamsi a nevidět okolí. Opět mi přálo štěstí. Svítilo slunce. K tomu jsem převážnou část trasy šla směrem dolů. O půl jedenácté jsem se stavila na druhou snídani v baru Novo na 7.km, kde cedule slibovala i razítko do "credencialu". To bylo moje dnešní první. A taky jediný otevřený bar. Další jídlo mě čekalo až v cílovém Sigüeiro.
Cesta opět vedla po okreskách mezi poli, kde se pásly krávy, farmáři obdělávali svoje pozemky. "Vonělo" to po hnoji, lesích... Všude klid.
Poslední hodina cesty byla nejhorší. Nohy bolely a cesta vedla nezáživně rovně. Od kraje městečka do centra to byly ještě dva km a najít ubytovnu jsem musela s pomoci aplikace mapy. V centru Sigüeires je značení šipkani a lasturami velmi špatné. Nakonec jsem ubytovnu Albergue de Dalia našla. Je to velmi útulný byt v horním patře většího domu s několika ložnicemi. Cena za noc se snídaní (mám tu suroviny na toast a připravím si ji sama) je 15€. V ceně jsou i ručníky a dokonce i fén. K tomu i TV. A Maria Jose, ktera ubytovnu vede a která sama podnikla pouť do Santiaga, se velmi ráda podělila o informace, které mnozí poutníci netuší.
První věcí, která mě překvapila, bylo zjištění, že uvedená délka anglické cesty a jednotlivých etap není pravdivá. Ve skutečnosti je to více km. Dnes jsem tedy během 6 hodin nepřekonala 24 km, ale téměř 28.
Celková trasa anglické cesty tak nebude 121 km, ale více než 140 km.
Řekla mi pár zajímavých informací o samotné katedrále, o tom, že si mám prát tři přání, která se prý vyplní, kam si zajít na jídlo...
Dnešní večer klidný a zítra ráno vyrážím zdolat poledních 16 km (neoficiálních 18 km) ke katedrále v Santiagu de Compostela.
Za hodinu se mlha naštěstí rozplynula. Bylo to trochu bezútěšné jít kamsi a nevidět okolí. Opět mi přálo štěstí. Svítilo slunce. K tomu jsem převážnou část trasy šla směrem dolů. O půl jedenácté jsem se stavila na druhou snídani v baru Novo na 7.km, kde cedule slibovala i razítko do "credencialu". To bylo moje dnešní první. A taky jediný otevřený bar. Další jídlo mě čekalo až v cílovém Sigüeiro.
Cesta opět vedla po okreskách mezi poli, kde se pásly krávy, farmáři obdělávali svoje pozemky. "Vonělo" to po hnoji, lesích... Všude klid.
Poslední hodina cesty byla nejhorší. Nohy bolely a cesta vedla nezáživně rovně. Od kraje městečka do centra to byly ještě dva km a najít ubytovnu jsem musela s pomoci aplikace mapy. V centru Sigüeires je značení šipkani a lasturami velmi špatné. Nakonec jsem ubytovnu Albergue de Dalia našla. Je to velmi útulný byt v horním patře většího domu s několika ložnicemi. Cena za noc se snídaní (mám tu suroviny na toast a připravím si ji sama) je 15€. V ceně jsou i ručníky a dokonce i fén. K tomu i TV. A Maria Jose, ktera ubytovnu vede a která sama podnikla pouť do Santiaga, se velmi ráda podělila o informace, které mnozí poutníci netuší.
První věcí, která mě překvapila, bylo zjištění, že uvedená délka anglické cesty a jednotlivých etap není pravdivá. Ve skutečnosti je to více km. Dnes jsem tedy během 6 hodin nepřekonala 24 km, ale téměř 28.
Celková trasa anglické cesty tak nebude 121 km, ale více než 140 km.
Řekla mi pár zajímavých informací o samotné katedrále, o tom, že si mám prát tři přání, která se prý vyplní, kam si zajít na jídlo...
Dnešní večer klidný a zítra ráno vyrážím zdolat poledních 16 km (neoficiálních 18 km) ke katedrále v Santiagu de Compostela.
domingo, 15 de noviembre de 2015
Dlouhá etapa 28 km z Betanzos do Bruma
Dnes byla přede mnou náročná část cesty. Jednak jsem mela překonat více něž 28 km a jednak i převýšení 450 m. V půlce cesty je sice ubytovna, ale předpověď počasí zatím vypadá tak, ze kdybych si trasu rozdělila do dvou dnů, tak bych do Santiaga dorazila v dešti. Předpověď se každým dnem mění, zatím jsem měla štěstí na převážně slunečné dny.
Tak jsem se brzy ráno sbalila a v osm vyrazila na cestu. Ještě ve městě jsem sedla do jednoho baru na snídani, dostala razítko a šla.
Prvních deset km pěkně uběhlo. Cestu jsem začala v botaskách. Šlo se hlavně po dlážděné silnici. U vchodu do lesa jsem přezula do nepromokavých trekáčů. Tráva byla plná rosy.
Před polednem jsem dorazila k restauraci Meson - El Museo v Presedo, kde se nacházela i ubytovna. Poobědvala jsem, dostala dvě razítka a pokračovala v cestě. Přede mnou ještě jednou tolik km. Jenže k tomu i dva na sebe navazující stoupáky, kdy jsem se pěkně zapotila.
Na dvacátém km jsem zase přezula boty. Nohy už pěkně bolely. Od 25.km jsem zvýšila tempo a stále čekala, kdy se vyhoupnu z lesa a uvidím nějaké město. Už jsem si začínala myslet, ze jsem někde špatně odbočila, i když jsem stále míjela žluté šipky a lastury. Po čtvrté hodině mě cesta zavedla do další malé vesnice a najednou jsem před sebou uviděla ubytovnu Hospital de Bruma. A já čekala město! Oddechla jsem si, ze mám konečně dnešní šlapání za sebou a šla se ubytovat.
Logicky v tomto zapadákově nebude moc služeb, večeři jsem si objednala přes paní na ubytovně. Kolem osmé mi ji sem dopraví z nějaké okolní restaurace. Vybrala jsem si z menu polévku, pečené hovězí, ovoce a pivo. Za 10 €. A šla si dat sprchu a odpočinout si. Po večeři jsem se podívala na film, který jsem čistě náhodou měla na paměťové kartě v telefonu. Signál mi tu totiž co chvíli vypadávÁ a internet prakticky nefunguje. Takže pěkná nuda. Samozřejmě opět jsem měla ubytovnu jen pro sebe.
Přede mnou je další den o 24 km a pak již závěrečných 16 km do Santiago.
Tak jsem se brzy ráno sbalila a v osm vyrazila na cestu. Ještě ve městě jsem sedla do jednoho baru na snídani, dostala razítko a šla.
Prvních deset km pěkně uběhlo. Cestu jsem začala v botaskách. Šlo se hlavně po dlážděné silnici. U vchodu do lesa jsem přezula do nepromokavých trekáčů. Tráva byla plná rosy.
Před polednem jsem dorazila k restauraci Meson - El Museo v Presedo, kde se nacházela i ubytovna. Poobědvala jsem, dostala dvě razítka a pokračovala v cestě. Přede mnou ještě jednou tolik km. Jenže k tomu i dva na sebe navazující stoupáky, kdy jsem se pěkně zapotila.
Na dvacátém km jsem zase přezula boty. Nohy už pěkně bolely. Od 25.km jsem zvýšila tempo a stále čekala, kdy se vyhoupnu z lesa a uvidím nějaké město. Už jsem si začínala myslet, ze jsem někde špatně odbočila, i když jsem stále míjela žluté šipky a lastury. Po čtvrté hodině mě cesta zavedla do další malé vesnice a najednou jsem před sebou uviděla ubytovnu Hospital de Bruma. A já čekala město! Oddechla jsem si, ze mám konečně dnešní šlapání za sebou a šla se ubytovat.
Logicky v tomto zapadákově nebude moc služeb, večeři jsem si objednala přes paní na ubytovně. Kolem osmé mi ji sem dopraví z nějaké okolní restaurace. Vybrala jsem si z menu polévku, pečené hovězí, ovoce a pivo. Za 10 €. A šla si dat sprchu a odpočinout si. Po večeři jsem se podívala na film, který jsem čistě náhodou měla na paměťové kartě v telefonu. Signál mi tu totiž co chvíli vypadávÁ a internet prakticky nefunguje. Takže pěkná nuda. Samozřejmě opět jsem měla ubytovnu jen pro sebe.
Přede mnou je další den o 24 km a pak již závěrečných 16 km do Santiago.
sábado, 14 de noviembre de 2015
3.etapa: Pontedeume -> Betanzos
Dnešní etapa utíkala rychle. Do cíle jsem došla po 6,5 hodinách. 4lunce svítilo již od rána, i když jsem o půl deváté opustila Pension de Luis, bylo tak chladno, až mi od pusy šla pára. Zima mi ale brzy přestala být. Ten stoupák ulicemi byl drsný. Když jsem se konečně dostala nad město, byla jsem pěkně zpocená. Sundala jsem bundu, protože me během etapy čekalo ještě par výstupů a stejně brzy na slunci bylo teplo.
Cesta vedla eukalyptovými lesy, vesničkami se zvláštními kříži, kolem starých kostelíků..V Miño, které stojí na půli cesty, jsem sedla do kavárny na čaj a získala první dnešní razítko.
Další razítko pak po 5 km v baru na kraji jedné vesnice, kde jsem si k obědu dala bagetu (to jediné, co měli k jídlu).
U kostelíku nad Betanzos jsem vyměnila trekáče za botasky a ty zbývající 2 km došla s radosti. Ve tři jsem byla u ubytovny, která je ve starém domě, který býval rybárnou a dnes je velmi pěkně a moderně zrekonstruovaný.
Otevírací doba od 13 do 22 a tentokrát jsem nemusela nikam volat, bylo otevřeno.
Ubytovala jsem se, převlékla a vydala na prohlídku města. Zajímavých uliček a staveb tu je dost. Město má bohatou historii.
V kostele San Francisco jsou podél zdí pěkné náhrobky z 15.století. Prošla jsem kolem starých hradeb s několika branami a také našla v zapadlých uličkách typické bary. Jenže zrovna zavíraly a otevřeny měly byt až v osm. Tak jsem si na ubytovně udělala nudle a před osmou pak stepovala před jedním z baru, abych ochutnala typickou tortillu, kterou je město proslulé.
A před devátou zpět na ubytovnu, horkou sprchu a odpocinek. Opět jsem ubytovnu okupovala sama.
viernes, 13 de noviembre de 2015
2.etapa putování: Neda -> Pontedeume
Ráno jsem vstala před sedmou pěkně odpočatá. I nohy bolely trochu méně, přesto lýtka byla ztuhlá. Tma je tu až skoro do devíti, tak jsem v klidu zůstala v posteli a o půl deváté se začala chystat. V devět jsem byla na cestě. Na začátek jsem si obula botasky. Prošla jsem podél mokřad. Byl zrovna odliv a ústí bylo bez vody (tady se říká těmto hlubokým zalivům "ria". Z jedné části je moře, z druhé potok nebo řeka.). Došla jsem podél pobřeží do centra Neda ke kostelíku. Cestička vedla mezi domky. Bylo pod mrakem a jednu chvíli spadla nějaká ta kapka, tak jsem přezula botasky za trekáče a na batoh dala pláštěnku. Naštěstí z toho ale nic nebylo.
Na konci vesnice jsem sedla do baru El Camino Ingles, jehož prospekt jsem našla na ubytovně, a dala si k snídani "tostada" a čaj. Dostala jsem krajíc chleba s olivovým olejem, rajčetem a solí. Mooc dobré.
A pak již pokračovala v cestě, která dnes vedla mezi domky osad. Na kopci nad zálivem. Na druhem břehu Ferrol.
Po cestě jsem potkávala místní, kteří mi přáli šťastnou cestu. Lidé tady jsou velmi milí a více asi k poutníkům.
Ve dvanáct jsem dorazila k "průmyslové zóně", kde jsem hned na začátku sedla do restaurace zasytila žaludek dalším typickým pokrmem "raxo". Navíc k pití jsem dostala dva plátky šunky, sýr a chleba. Tak se to tu dělá, ze k nápoji v restauracích zaměřených na "tapas" se dostane malá tapa.
Vyrazila jsem zpět na cestu a po par metrech na odbočce potkala cca 40 letou ženu, která prý taky putovala do Santiaga. Vůbec ale na to nevypadala. Žádný batoh, jen dvě kabelky, vycházkové botky, zimní bundu kolem pasu. Prý to chtěla zkusit, ale moc nevěděla, jak to funguje. Pohybovala jsem, ze vubec má "credencial". Po cestě mi o sobě řekla pár věcí. Pochází z Barcelony, ale žije ve švýcarském San Moritz. Vypadala, jako taková ta zazobaná panička, co neví, co s časem a o skutečném fungování věcí nemá ani potuchy. Myslela si, ze těch zbývajících 6 km nám zabere 6 hodin chůze. Nebylo mi moc po chuti se s ni vybavovat a doufala, ze v Pontedeume to vzdá.
Poslední část etapy byla pohodová a po rovině. Okolí Pontedeume, které stojí u dalšího zálivu a dokonce má i pláž, je velmi zajímavé, stejně jako městečko. Dochovala se tu stará věž Torreon de Andrade z konce 14.století, která bývala součástí starého opevnění. Kousek od ni na nábřeží stojí bývalá rybárna, kde dnes sídlí ubytovna.
O půl třetí jsem byla u dveří ubytovny, na kterých bylo oznámení o otevírací době. Zbývaly dvě hodiny do otevření a nejdříve se muselo zavolat. Zkusmo jsem vytočila číslo, ale bylo mimo provoz.
Ta "poutnice", která se mnou šla část cesty se u ubytovny rozhodla, ze bude pokračovat do Betanzos. To je dalších 21 km. Ukázala jsem ji směr, kde jsou informace, kde by se mohla zeptat na cestu. Něco mi na ni nehrálo, tak jsem se její společnosti ráda zbavila.
Přezula jsem boty a vydala se na prohlídku městečka. O dvě hodiny později opět vytočila číslo, ale porad bylo mimo provoz, tak jsem se vydala zeptat na ubytování do Penzionu de Luis, který byl vedle otevírací doby vyznačen na papíře jako další z možností ubytování.
Najít jej nebyl problém. Restaurace mela zrovna pauzu, ale kuchař ( a zřejmě sam majitel v jedné osobě) mi otevřel, dal klíč k pokoji a v sedm hodin, kdy bylo zase otevřeno, jsem mela jít zaplatit. Cena 15€ na noc v jednolůžkovém pokoji s koupelnou a TV.
Sotva jsem vybalila, zvonil mi telefon. Byla to ta pověřená osoba z ubytovny, ze prý mela telefon mimo signál a ze je v ubytovně. Už jsem byla ubytovaná, tak jsem s poděkováním odmítla. Ještě jednou se mi omluvila.
V sedm jsem šla zaplatit a rovnou si poručila k večeři vynikající "caldo gallego". Ještě krátká procházka nasvíceným městečkem, kde to oproti odpoledni ožilo a pak již odpocinek. Dnes me nohy tolik nebolely a i tato část etapy byla mnohem hezčí než ta předchozí.
Další den me čeká 21 km do Betanzos.
Na konci vesnice jsem sedla do baru El Camino Ingles, jehož prospekt jsem našla na ubytovně, a dala si k snídani "tostada" a čaj. Dostala jsem krajíc chleba s olivovým olejem, rajčetem a solí. Mooc dobré.
A pak již pokračovala v cestě, která dnes vedla mezi domky osad. Na kopci nad zálivem. Na druhem břehu Ferrol.
Po cestě jsem potkávala místní, kteří mi přáli šťastnou cestu. Lidé tady jsou velmi milí a více asi k poutníkům.
Ve dvanáct jsem dorazila k "průmyslové zóně", kde jsem hned na začátku sedla do restaurace zasytila žaludek dalším typickým pokrmem "raxo". Navíc k pití jsem dostala dva plátky šunky, sýr a chleba. Tak se to tu dělá, ze k nápoji v restauracích zaměřených na "tapas" se dostane malá tapa.
Vyrazila jsem zpět na cestu a po par metrech na odbočce potkala cca 40 letou ženu, která prý taky putovala do Santiaga. Vůbec ale na to nevypadala. Žádný batoh, jen dvě kabelky, vycházkové botky, zimní bundu kolem pasu. Prý to chtěla zkusit, ale moc nevěděla, jak to funguje. Pohybovala jsem, ze vubec má "credencial". Po cestě mi o sobě řekla pár věcí. Pochází z Barcelony, ale žije ve švýcarském San Moritz. Vypadala, jako taková ta zazobaná panička, co neví, co s časem a o skutečném fungování věcí nemá ani potuchy. Myslela si, ze těch zbývajících 6 km nám zabere 6 hodin chůze. Nebylo mi moc po chuti se s ni vybavovat a doufala, ze v Pontedeume to vzdá.
Poslední část etapy byla pohodová a po rovině. Okolí Pontedeume, které stojí u dalšího zálivu a dokonce má i pláž, je velmi zajímavé, stejně jako městečko. Dochovala se tu stará věž Torreon de Andrade z konce 14.století, která bývala součástí starého opevnění. Kousek od ni na nábřeží stojí bývalá rybárna, kde dnes sídlí ubytovna.
O půl třetí jsem byla u dveří ubytovny, na kterých bylo oznámení o otevírací době. Zbývaly dvě hodiny do otevření a nejdříve se muselo zavolat. Zkusmo jsem vytočila číslo, ale bylo mimo provoz.
Ta "poutnice", která se mnou šla část cesty se u ubytovny rozhodla, ze bude pokračovat do Betanzos. To je dalších 21 km. Ukázala jsem ji směr, kde jsou informace, kde by se mohla zeptat na cestu. Něco mi na ni nehrálo, tak jsem se její společnosti ráda zbavila.
Přezula jsem boty a vydala se na prohlídku městečka. O dvě hodiny později opět vytočila číslo, ale porad bylo mimo provoz, tak jsem se vydala zeptat na ubytování do Penzionu de Luis, který byl vedle otevírací doby vyznačen na papíře jako další z možností ubytování.
Najít jej nebyl problém. Restaurace mela zrovna pauzu, ale kuchař ( a zřejmě sam majitel v jedné osobě) mi otevřel, dal klíč k pokoji a v sedm hodin, kdy bylo zase otevřeno, jsem mela jít zaplatit. Cena 15€ na noc v jednolůžkovém pokoji s koupelnou a TV.
Sotva jsem vybalila, zvonil mi telefon. Byla to ta pověřená osoba z ubytovny, ze prý mela telefon mimo signál a ze je v ubytovně. Už jsem byla ubytovaná, tak jsem s poděkováním odmítla. Ještě jednou se mi omluvila.
V sedm jsem šla zaplatit a rovnou si poručila k večeři vynikající "caldo gallego". Ještě krátká procházka nasvíceným městečkem, kde to oproti odpoledni ožilo a pak již odpocinek. Dnes me nohy tolik nebolely a i tato část etapy byla mnohem hezčí než ta předchozí.
Další den me čeká 21 km do Betanzos.
jueves, 12 de noviembre de 2015
1.etapa svatojakubské cesty: Ferrol -> Neda
Mám za sebou prvních 15 km anglické svatojakubské cesty. A pěkně me bolí nohy. Ono to totiž nebylo jen 15 km, ale více.
Vyrážela jsem v osm ráno z hotelu busem na autobusové nádraží v A Coruña a protože jsem sedla na bus, který nestaví přímo před nádražím, musela jsem ještě několik ulic projít.
O půl desáté odjezd přímým busem do Ferrolu a po desáté vyrážím ulicemi Ferrolu najít staré přístaviště,kde začíná cela trasa. Takže jsem prošla půlku centra města a před jedenáctou stanula ve starém přístavu u budky turistických informací, kde jsem chtěla, aby mi dali první razítko do průkazu poutníka (credencial). Jenže, ačkoliv je otvíračka informaci od půl jedenácté do dvou a pak ještě zavečer, pět minut před jedenáctou bylo zavřeno! A to mi procházející pán řekl, ze tam před chvílí ještě někdo byl. Za dalších pět minut mi další chlápek, co se chtěl prohodit par vět s turistkou, řekl, ze dana osoba asi sedí v kavárně na kafi...No to je mi pracovní doba! Sotva se přijde do práce, už se jde na kafe...
Nakonec jsem se šla zeptat do kavárny vedle ulice označené žlutou svatojakubskou mušli (ono to z dálky vypadá jako hvězda) a tam mi řekli, ze mi dají razítko. Před půl dvanáctou jsem mohla vyrazit na cestu do Ferrolu.
Ferrol jako přístavní město je docela rozlehlý. Než jsem se z něj podle speciálních svatojakubských ukazatelů vymotala, ušla jsem asi 7 km. Po asfaltu! Nohy me bolely, ještě něž jsem vyšla z města. Navíc, kdybych si nevytiskla průvodce jednotlivých etap, tak bych ve Ferrolu strávila více času hledáním směrovek.
Ani mimo Ferrol jsem se prakticky asfaltové cesty nezbavila. Okolní krajina je totiž hustě zastavena a kolikrát není poznat, kdy jedna vesnice konci a druha začíná. Neda stojí na začátku ústí řeky Xubia do zátoky Ferrolu.
Před ní je vesnice O Ponto, kde jsem se nechala zlákat plakátem jedné restaurace na menu pro poutníky za 6,50. Bylo již před třetí a já měla docela hlad, tak jsem se nadlábla, dostala další razítko a pak se vydala na poslední 2 km k ubytovně.
Ubytovna byla zavřená, tak jsem zavolala na jedno z telefonních čísel, co bylo na dveřích a za čtvrt hodiny mi přišli otevřít. Byla jsem jediná, kdo se ten den ubytoval. Zapsali si me do listiny, dostala jsem razítko a zaplatila 6 € poplatek za ubytování. Dostala jsem klíč, který mám před zítřejším odchodem šoupnout pod dveře. Za chvíli přišel opravář spravit (nebo dodělat) teplou vodu.
Chvíli jsem odpočívala na posteli, konečně jsem si mohla zout ty trekáče, které byly napůl nové a toto byl zatím nejdelší pochod s nima. Trochu me bolely malíčky. V záloze mám ale lehké botasky, které jsem nazula později a šla se projít vesnici a obhlédnout místa. Kde bych pak povečeřela. V supermarketu Dia si koupila nějaké ovoce a později sedla do jednoho penzionu, který mi doporučoval pan z ubytovny, a dala si vynikající "caldo gallego" s chlebem. Tahle polévka je opravdu chutná.
Po sedmé opět na pokoji a odpočinek. Další den me čeká 16 km do Pontedeume. Opět by mělo byt pěkné počasí.
Vyrážela jsem v osm ráno z hotelu busem na autobusové nádraží v A Coruña a protože jsem sedla na bus, který nestaví přímo před nádražím, musela jsem ještě několik ulic projít.
O půl desáté odjezd přímým busem do Ferrolu a po desáté vyrážím ulicemi Ferrolu najít staré přístaviště,kde začíná cela trasa. Takže jsem prošla půlku centra města a před jedenáctou stanula ve starém přístavu u budky turistických informací, kde jsem chtěla, aby mi dali první razítko do průkazu poutníka (credencial). Jenže, ačkoliv je otvíračka informaci od půl jedenácté do dvou a pak ještě zavečer, pět minut před jedenáctou bylo zavřeno! A to mi procházející pán řekl, ze tam před chvílí ještě někdo byl. Za dalších pět minut mi další chlápek, co se chtěl prohodit par vět s turistkou, řekl, ze dana osoba asi sedí v kavárně na kafi...No to je mi pracovní doba! Sotva se přijde do práce, už se jde na kafe...
Nakonec jsem se šla zeptat do kavárny vedle ulice označené žlutou svatojakubskou mušli (ono to z dálky vypadá jako hvězda) a tam mi řekli, ze mi dají razítko. Před půl dvanáctou jsem mohla vyrazit na cestu do Ferrolu.
Ferrol jako přístavní město je docela rozlehlý. Než jsem se z něj podle speciálních svatojakubských ukazatelů vymotala, ušla jsem asi 7 km. Po asfaltu! Nohy me bolely, ještě něž jsem vyšla z města. Navíc, kdybych si nevytiskla průvodce jednotlivých etap, tak bych ve Ferrolu strávila více času hledáním směrovek.
Ani mimo Ferrol jsem se prakticky asfaltové cesty nezbavila. Okolní krajina je totiž hustě zastavena a kolikrát není poznat, kdy jedna vesnice konci a druha začíná. Neda stojí na začátku ústí řeky Xubia do zátoky Ferrolu.
Před ní je vesnice O Ponto, kde jsem se nechala zlákat plakátem jedné restaurace na menu pro poutníky za 6,50. Bylo již před třetí a já měla docela hlad, tak jsem se nadlábla, dostala další razítko a pak se vydala na poslední 2 km k ubytovně.
Ubytovna byla zavřená, tak jsem zavolala na jedno z telefonních čísel, co bylo na dveřích a za čtvrt hodiny mi přišli otevřít. Byla jsem jediná, kdo se ten den ubytoval. Zapsali si me do listiny, dostala jsem razítko a zaplatila 6 € poplatek za ubytování. Dostala jsem klíč, který mám před zítřejším odchodem šoupnout pod dveře. Za chvíli přišel opravář spravit (nebo dodělat) teplou vodu.
Chvíli jsem odpočívala na posteli, konečně jsem si mohla zout ty trekáče, které byly napůl nové a toto byl zatím nejdelší pochod s nima. Trochu me bolely malíčky. V záloze mám ale lehké botasky, které jsem nazula později a šla se projít vesnici a obhlédnout místa. Kde bych pak povečeřela. V supermarketu Dia si koupila nějaké ovoce a později sedla do jednoho penzionu, který mi doporučoval pan z ubytovny, a dala si vynikající "caldo gallego" s chlebem. Tahle polévka je opravdu chutná.
Po sedmé opět na pokoji a odpočinek. Další den me čeká 16 km do Pontedeume. Opět by mělo byt pěkné počasí.
miércoles, 11 de noviembre de 2015
Druhý den v A Coruña
Hlavními body dneska měla být návštěva majáku Torre de Hércules, vyhlídky na kopci San Pedro a získání průkazu poutníka v kostele Santiago. Myslela jsem, ze nejdříve zajdu na Monte San Pedro, který mám blíže k ubytování, ale když jsem viděla, jak slunce nasvětluje město, rozhodla jsem se nejdříve zamířit k majáku.
Po snídani v podobě croisantu, džusu a čaje jsem sedla na mhd c.7 a nechala se přiblížit k památce. Pěšky by to bylo asi 40 minut.
Počasí se vyvedlo. Slunce a teplo. Postupně jsem sundávala vrstvy. V parku kolem majáku prováděli svou ranní rutinu běžci a pejskaři venčili své miláčky. Nejdříve jsem zamířila k skulpturám menhirů. Na zpáteční cestě jsem se vydala na výstup na maják, který je nejstarším na světě. Torre de Hercules byl postaven již Římany před 2 tisíci lety a přestavěn v 18.století. V roce 1589 odtud vojáci bránili město před nájezdem Francise Drakea. Věž měří 59 metrů a světlo z majáku má dosah 24 mil. Od roku 2009 je na seznamu UNESCO.
Vstupné je 3€. Na vyhlídku vede 234 schodů. Vyhlídka je pěkná, ačkoli jen směrem na moře.
Prohlídka této části města mi zabrala 3 hodiny. Bylo poledne a hlad se hlásil o slovo, ale předtím jsem chtěla dojít do kostela Santiago ve staré čtvrti, kde se vydává průkaz poutníka. Otevřeno měli mít do 2 odpoledne, tak jsem vyrazila podél pobřeží a před jednou hodinou vstoupila do kamenného k
ostela s pěknou výzdobou.
Vstoupila jsem do otevřených dveří kanceláře faráře a požádala o průkaz. S úsměvem mi jej vystavil, vysvětlil, jak s nim zacházet a popral šťastnou cestu. Za vystaveni průkazu se účtuje 1,50 €.
Prošla jsem se ulicemi starého města a po očku sledovala nabídky denních menu. Nakonec jsem sedla do jednoho baru mimo staré město a za necelých 9€ jsem se pěkně nacpala. Jako první jsem vyzkoušela místní polévku "caldo gallego" (vynikající) a poté dostala guláš z vepřového masa "carrillera estofada". Jako zakusek domácí pudink a šálek kafe "cafe de pota", které toho kofeinu opravdu moc nemá.
Po vydaném obědě jsem zamířila na vyhlídku na kopci San Pedro. Autobus tam mi zrovna žádný nejel a tak jsem to vzala pěšky podél pobřeží. Došla jsem až k lanovce, která me mela vyvézt nahoru, ale zrovna byla v opravě. Tak jsem obešla kopec a vystoupala na vrchol po cestičce. Na vrcholu je udržovaný park. Kromě pěkné vyhlídky na město jsou tu zanechané kaňony z roku 1933, které sice vystřelili 23x, ale nikdy v boji. Poslední výstřel padl v roce 1977. Podle četných dveří vedoucích kamsi do stráně, musí být hora prošpikovaná tunely.
Kolem páté jsem sestoupila zase do města, obhlédla zastávku mhd, odkud zítra ráno pojedu na autobusové nádraží (pěšky to brát nebudu, budu mít před sebou ještě dost kilometrů).
Chvíli se zastavila na hotelu a po sedmé se zase vydala ven. Tentokrát jen zachytit noční nábřeží a povečeřet do sousední restaurace TosTas. Dala jsem si místní zapečené chleby "tostas" a k tomu sklenicku regionálního vína Ribeira. Dobré. A hurá na pokoj odpočinout.
Po snídani v podobě croisantu, džusu a čaje jsem sedla na mhd c.7 a nechala se přiblížit k památce. Pěšky by to bylo asi 40 minut.
Počasí se vyvedlo. Slunce a teplo. Postupně jsem sundávala vrstvy. V parku kolem majáku prováděli svou ranní rutinu běžci a pejskaři venčili své miláčky. Nejdříve jsem zamířila k skulpturám menhirů. Na zpáteční cestě jsem se vydala na výstup na maják, který je nejstarším na světě. Torre de Hercules byl postaven již Římany před 2 tisíci lety a přestavěn v 18.století. V roce 1589 odtud vojáci bránili město před nájezdem Francise Drakea. Věž měří 59 metrů a světlo z majáku má dosah 24 mil. Od roku 2009 je na seznamu UNESCO.
Vstupné je 3€. Na vyhlídku vede 234 schodů. Vyhlídka je pěkná, ačkoli jen směrem na moře.
Prohlídka této části města mi zabrala 3 hodiny. Bylo poledne a hlad se hlásil o slovo, ale předtím jsem chtěla dojít do kostela Santiago ve staré čtvrti, kde se vydává průkaz poutníka. Otevřeno měli mít do 2 odpoledne, tak jsem vyrazila podél pobřeží a před jednou hodinou vstoupila do kamenného k
Vstoupila jsem do otevřených dveří kanceláře faráře a požádala o průkaz. S úsměvem mi jej vystavil, vysvětlil, jak s nim zacházet a popral šťastnou cestu. Za vystaveni průkazu se účtuje 1,50 €.
Prošla jsem se ulicemi starého města a po očku sledovala nabídky denních menu. Nakonec jsem sedla do jednoho baru mimo staré město a za necelých 9€ jsem se pěkně nacpala. Jako první jsem vyzkoušela místní polévku "caldo gallego" (vynikající) a poté dostala guláš z vepřového masa "carrillera estofada". Jako zakusek domácí pudink a šálek kafe "cafe de pota", které toho kofeinu opravdu moc nemá.
Po vydaném obědě jsem zamířila na vyhlídku na kopci San Pedro. Autobus tam mi zrovna žádný nejel a tak jsem to vzala pěšky podél pobřeží. Došla jsem až k lanovce, která me mela vyvézt nahoru, ale zrovna byla v opravě. Tak jsem obešla kopec a vystoupala na vrchol po cestičce. Na vrcholu je udržovaný park. Kromě pěkné vyhlídky na město jsou tu zanechané kaňony z roku 1933, které sice vystřelili 23x, ale nikdy v boji. Poslední výstřel padl v roce 1977. Podle četných dveří vedoucích kamsi do stráně, musí být hora prošpikovaná tunely.
Kolem páté jsem sestoupila zase do města, obhlédla zastávku mhd, odkud zítra ráno pojedu na autobusové nádraží (pěšky to brát nebudu, budu mít před sebou ještě dost kilometrů).
Chvíli se zastavila na hotelu a po sedmé se zase vydala ven. Tentokrát jen zachytit noční nábřeží a povečeřet do sousední restaurace TosTas. Dala jsem si místní zapečené chleby "tostas" a k tomu sklenicku regionálního vína Ribeira. Dobré. A hurá na pokoj odpočinout.
Suscribirse a:
Entradas (Atom)